Hunger games(Suzanne Collins) - ukázka z knihy

13. září 2014 v 20:39 |  Ukázky z knih
Když se probouzím, druhá strana postele je chladná. Natahuji prsty směrem k Priminu teplu, ale nahmatám pouze hrubý plátěný povlak matrace. Určitě měla zlé sny a vlezla si k matce. Není divu. Dnes je Den sklizně...


Zvedám se na loket. V ložnici je dostatek světla, abych na svou mladší sestru Prim viděla. Leží schoulená a tulí se k matčinu tělu. Mají tváře přitisknuté k sobě. Matka ve spánku vypadá mladší- pořád unaveně, ale ne zničeně. Primina tvář je svěží jako kapka deště a krásná jako prvosenka, po které dostala jméno. Matka byla kdysi taky velice krásná. Nebo mi to aspoň lidé říkali.
U Priminých nohou sedí ten nejjošklivější koucour na světě a hlídá ji. Chybí mu polovina ucha, má rozmáčklý nos a jeho oči připomínají barvou shnilé ovoce. Prim ho pojmenovala Pryskyřník, protože trvala na tom, že jeho kalně nažloutlý kožich svítí jako ta zářivá květina. Pryskyřník mě nenávidí. Nebo mi každopádně nedůvěřuje. Ačkoliv je to už řada let, mám pocit, že si stále pamatuje, jak jsem se ho pokusila utopit ve vědru, když ho Prim přinesla domů. Bylo to vychrtlé kotě s břichem nateklým od červů a plné blech. To poslední, co jsem potřebovala, byl další hladový krk. Prim ale úpěnlivě škemrala, a dokonce i plakala. Musela jsem dovolit že s námi kotě zůstane. Dopadlo to dobře. Matka ho odčervila a stal se z něj rozený lovec myší. Občas chytí i krysu. Někdy při porcování úlovku házím Pryskyřníkovi vnitřnosti. Časem na mě přestal syčet.
Vnitřnosti. Žádné syčení. To je nejbližší vztah, jaký kdy navážeme.
Spouštím nohy z postele a obouvám si lovecké boty z pružné kůže, která se vytvarovaa podle mých nohou. Natahuji si kathoty a košili, zastrkuji dlouhý tmavý cop do čapky a beru si vak na jídlo. Na stole leží vynikající kozí sýr zabalený do listů bazalky a přiklopený dřevěnou miskou kvůli hladovým myším a kočkám. Dostala jsem ho od Prim jako dárek ke Dni sklizně. Opatrně ukládám sýr do kapsy a vycházím ven.

Naše část Dvanáctého kraje, takzvaná Sloj, je obvykle plná horníků, kteří v tuto hodinu míří na ranní směnu do uhelných dolů. Jsou to lidé se hrbenými rameny a oteklými kluby prstů a mnozí z nich už dávno vzdali snahu čistit si zlomené nehty i vrásky ve vyzáblých tvářích od uhelného mouru. Dnes však černé ulice zejí prázdnotou. Okenice nízkých šedých domků jsou zavřené. Sklizeň začíná ve dvě hodiny. Lidé si přispávají. Pokud mohou.
Náš dům stojí téměř na konci Sloje. Stačí projít několika bránami a ocitnu se na zanedbaném poli, jemuž říkáme Louka. Od lesů, které obklopují skoro celý Dvanáctý kraj, je pole odděleno vysokým plotem zakončeným ostnatým drátem. Teoreticky by měl být dvacet čtyři hodin denně pod elektrickým proudem, aby odrazoval šelmy žijící v lesích- smečky divokých psů i samotářské pumy a medvědy-, které kdysi ohrožovali naše ulice. Elektřinu do něj ale pouštějí nanejvýš na dvě nebo tři hodiny večer, takže se ho většinou člověk může klidně dotknout. I tak ale vždycky nejprve chvilku pozorně poslouchám, jestli neuslyším hučení elektřiny. Plot je tichý jako kámen. V úkrytu za houštím si lehám na břicho a proplazím se pod půlmetrovým pruhem, který je už roky uvolněný. Plot má řadu dalších slabých míst , ale k tomuhle to mám z domova nejblíž, a tak většinou vcházím do lesa právě tudy.

Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z dutého kmene luk a toulec se šípy. Ať už je plot pod proudem nebo není, udržuje šelmy mimo Dvanáctý kraj. Po lese se však pohybují volně a navíc si člověk musí dávat člověk pozor na jedovaté hady a vzteklá zvířata. Taky tady nejsou žádné stezky. Je tu ale jídlo, pokud ho umíte najít. Můj otec to uměl a předal mi část svých vědomostí, než ho roztrhal na kusy výbuch v dole. Nezbylo z něj nic, co bychom mohli pobřbít. Tehdy mi bylo jedenáct. O pět let později na něj stále ze spaní křičím, aby utekl.
Ačkoliv je vstup do lesa zákonem zakázán a za pytlačení hrozí ty nejpřísnější tresty, riskovalo by to víc lidí, kdyby měli zbraně. Většina ale nemá odvahu ani u sebe nosit nůž. Můj luk je vzácnost- vyrobil mi ho otec, spolu s několika dalšími, které mám dobře poschovávané po lese a pečlivě zabalené do vodotěsných obalů. Otec by býval mohl vydělat dost peněz, kdyby je prodal, ale kdyby to zjistily úřady, čekala by ho veřejná poprava za podnecování ke vzpouře. Většina mírotvorců dělá, že nevidí těch pár lidí, kteří loví, protože mají stejný zájem o maso jako ostatní. Vlastně patří mezi naše nejlepší zákazníky. Nikdy by však nepřipustili aby někdo ve větším měřítku vyzbrojoval obyvatele Sloje.
Na podzim se pár nejstatečnějších odvažuje v lesích trhat jablka. Vždycky se ale drží v dohledu Louky, aby mohli v případě potíží utéct do bezpečí Dvanáctého kraje. "Dvanáctý kraj. Místo, kde člověk může bezpečně umřít hlady," šeptám si pro sebe a rychle se ohlížím přes rameno. I tady, uprostřed nicoty, si člověk dělá starosti, aby ho někdo nezaslechl.
Když jsme byla mladší, znervózňovala jsem matku tím, co jsem říkala o Dvanáctém kraji a lidech, kteří řídí naši zemi Panem ze vzdáleného města zvaného Kapitol. Nakonec jsem pochopila že prostořekost by nás jen přivedla do ještě větších problémů, naučila jsem se držet jazyk za zuby a nasazovat neproniknutelný výraz, aby nikdo neuhodl, co si myslím. Tiše plním svoje úkoly ve škole. Na veřejném tržišti se omezuji na zdvořilé fráze. Na Jarmarku, což je černý trh, kde vydělávám většinu peněz, jednám takřka výhradně obchodně. I doma, kde nebývám tak příjemná, se vyhýbám ošidným námětům, jako je sklizeň, nedostatek potravin nebo Hladové hry. Prim by mohla někdě zopakovat moje slova, a kam bychom pak přišly?

V lese čeká jediná osoba, s níž se mohu cítit úplně svobodně. Hurikán. Vnímám, jak se mi uvolňují obličejové svaly, a přidávám do kroku. Stoupám svahem k našemu místu, skalní římse s výhledem do údolí, kterou před cizíma očima chrání spleť ostnatých ostružin. Jakmile vidím, že už na mě čeká, koutky úst se mi zvedají do úsměvu. Hurikán říká, že se neusmívám jinde než v lese.

"Nazdar, Katrys," zdraví mě. Ve skutečnosti se jmenuji Katniss, ale když jsem se mu představovala, zašeptala jsem to tak tichounce, že mi špatně rozuměl. Když mě potom po lese začel doprovázet pomatený rys, který si ode mě bral zbytky úlovků, vznikla z toho moje oficiální přezdívka. Nakonec jsem rysa musela zabít, protože plašil zvěř. Bylo mi skoro líto, že se zbavuji svého společníka. Za jeho kožešinu jsem ale dostala slušně zaplaceno.

"Podívej, co jsem zastřelil," chlubí se Hurikán a zvedá bochník chleba, z něhož trčí šíp. Směju se. Je to opravdový chléb z pekárny, ne takový ten plochý, hutný pecen, který si doma vyrábíme z přídělů obilí. Beru ho do rukou, vytahuji z něj šíp a čichám k proraženému otvoru v kůrce, abych vdechla vůni, z níž už se mi sbíhají sliny. Takový jemný chléb je jen pro zvláštní příležitosti.
"Hmm, ještě je teplý," říkám. Hurikán určitě zašel hned za rozbřesku do pekárny a za něco ho vyměnil. "Kolik tě stál?"
"Jen jednu veverku. Pekař měl nejspíš dnes ráno sentimentální náladu," odpovídá Hurikán. "Dokonce mi popřál hodně štěstí."
"Dneska se všichni cítíme blíž jeden druhéhu ne?" krčím rameny. Neobtěžuji se ani obrátit oči v sloup. "Prim nám dala sýr," dodávám a vytahuji ho z kapsy.
jeho výraz se rozjasňuje. "Díky, Prim. Uděláme si opravdové hody." Náhle nasazuje kapitolský přízvuk a napodobuje Cetkii Trinketovou, která přichází jednou ročně při sklizni, aby s nepřirozenou, úpornou veselostí přečetla vylosovaná jména. "Málem jsem zapomněl! Šťastné Hladové hry!" Ze šlahounů kolem nás trhá několik ostružin. "Ať tě stále doprovází..." Hází jednu ostružinu vysokým obloukem ke mně.
Chytám ji do úst a drtím jemný plod mezi zuby. Po jazyku se mi rozlévá sdlaká kyselost. "...štěstěna!" dokončuji se stejným elánem. Nezbývá než o tom žertovat, protože jinak bychom museli být prolezlí strachem do morku kostí. Kapitolský přízvuk je kromě toho tak strojený, že v něm zní směšně prakticky cokoliv.

Sleduji, jak Hurikán vytahuje nůž a krájí chleba. Mohl by být mým bratrem. Má rovné tmavé vlasy, snědou pleť, a dokonce i stejně šedé oči jako já. Nejsme ale příbuzní, aspoň ne blízce. Většina rodin, které pracují v dolech, se takhle jedna druhé podobá.
Proto moje matka a Prim se svými plavými vlasy a modrýma očima vypadají, jako by sem nepatřily. A je to vlastně pravda. Matčini rodiče byli jedni z drobných obchodníků, kteří dodávali zboží úředníkům, mírotvorcům a tu a tam i nějakému zákazníkovi ze Sloje. Vedli lékárnu v hezčí části Dvanáctého kraje. Jelikož si takřka nikdo nemůže dovolit doktora, léčí nás lékarníci. Otec se seznámil s matkou díky tomu, že na loveckých výpravách občas sbíral léčivé bylinky a prodával je jejím rodičům, kteří z nich v lékárně připravovali nějaké léčivé lektvary. Musela ho opravdu hodně milovat, když kvůli němu opustila domov a odešla do Sloje. Snažím se na to myslet ve chvílich, kdy před sebou vidím jen ženu, která s nečitelným a prázdným výrazem sledovala, jak se její děti mění v kostlivce potažené kůží. Chtěla bych jí odpustit, už kvůli otci. Mám-li však být upřímná nejsem zrovna odpouštěcí typ.

Hurikán klade na krajíce chleba kousky kozího sýra a pečlivě na každý urovnává bazalkový list. Já zatím trhám plody ostružiníku. Sedáme si do výklenku se sklaní stěně. Tady jsme neviditělní, ale máme přitom jasný váhled na údolí, které se hemží letním životem, zelení, jedlými kořínky a rybami, hrajícími ve slunečním světle duhovými barvami. Je nádherný den s modrou oblohou a jemným vánkem. Jídlo je vynikající, sýr se krásně vsakuje do teplého chleba a ostružiny se nám rozplývají v ústech. Všechno by bylo skvělé kdyby se opravdu jednalo o svátek a kdybych se celý den mohla potulovat po horách s Hurikánem a lovit maso k večeři. Místo toho však budeme muset ve dvě hodiny na náměstí a čekat, jestli nepřečtou naše jména.

"Víš, že to můžeme zkusit," říká Hurikán tiše.
"Co?" ptám se.
"Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to dokázali," odpovídá Hurikán.
Nevím jak na to reagovat. Ten nápad je naprosto nesmylsný.
"Kdybychom neměli tolik dětí," dodává rychle.

Nejsou to samozřejmě naše děti, ale jako by byly. Hurikán má dva mladší bratry a já zase sestru. Prim. A můžeme kni klidně připočítat i naše matky, protože co by si bez nás počaly? Kdo by nasytil ústa, která žádají stále další přísun potravy? Ačkoliv oba chodíme denně na lov, stejně nastávají večery, kdy je třeba zvěřinu vyměnit za vosk, tkaničky do bot či vlnu; večery kdy uléháme do postele s kručícím žaludkem.

"Nikdy nechci mít děti," říkám.
"Já bych možná chtěl. Kdybych nežil tady," říká Hurikán.
"Jenže tu žiješ," odsekávám podrážděně.
"Zapomeň na to," vyštěkne on.

Celý rozhovor je na levačku. Odejít? Jak bych mohla opustit Prim, jedinou osobu na světě, u které jsem si opravdu jistá, že ji miluji? A Hurikán je zase zcela oddaný své rodině. Nemůžeme odejít, tak proč ztrácet čas tím, že o tom budeme planě debatovat? A i kdybychom odešli...i kdybychom odešli..., kde se vzaly ty úvahy o dětech? Mezi mnou a Hurikánem nikdy nebylo žádné romantické pouto. Když jsme se seznámili, byla jsem hubená dvanáctiletá holka, a přestože on byl pouze o dva roky starší, vypadal jako muž. Trvalo dlouho než jsme se vůbec spřátelili, přestali se handrkovat při každé výměně a začali si pomáhat.
Navíc kdyby Hurikán chtěl děti, neměl by potíže si najít manželku. Je pohledný, dost silný, aby zvládl práci v dolech a umí lovit. Když prochází ve škole kolem dívek, pozná se podle jejich špitání, že by o něj stály. Vzbuzuje to ve mně žárlivost, ale ne z toho důvodu, který lidi napadá. Je prostě hodně těžké najít dobrého parťáka na lov.

"Co chceš dělat?" ptám se. Můžeme lovit, chytat ryby nebo sbírat lesní plody.
"Pojďme rybařit k jezeru. Necháme tam udice a mezitím nasbíráme něco v lese. Na dnešní večer bychom měli mít něco pěkného," říká.
Dnešní večer. Po sklizni by všichni měli slavit. A hodně lidí to opravdu dělá, protože se jim uleví, že jejich děti byly tento rok ušetřeny. Nejméně dvě rodiny však zavřou okenice, zamknou dveře a budou uvažovat, jak přežijí nadcházející bolestné týdny.
Dnes jsme úspěšní. Šelmy nás nechávají na pokoji, protože se jim nabízí plno snažší a chutnější kořisti. Později dopoledne už máme aspoň deset ryb, pytel různé planě rostoucí zeleniny, a což je nejlepší, čtyři litry jahod. Jejich políčko jsem před několika lety našla já, ale Hurikána napadlo, abychom kolem něj uvázali rybářské sítě a ochránili je tak před divokými zvířaty....

Doufám že se vám útržek z knihy líbil a že vás přesvědčil o tom si knihu přečíst celou :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ev-Crazy Ev-Crazy | Web | 13. září 2014 v 20:49 | Reagovat

Dík, že jsi to tu zveřejnila. Docela dlouho přemýšlím, jestli si tuto knihu přečíst, vypadá to dobře. :-)

2 Knižní svět Knižní svět | Web | 13. září 2014 v 21:22 | Reagovat

Já děkuju za přečtení a komentář a doufám že ti to pomohlo rozhodnout se :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama